Fiji

                        Naše cesta na Fiji

 

Jak to vše začalo:

Někdy v listopadu mi přišla na maila nabídka levných letenek do Asie, Austrálie, Nového Zélandu a na Fiji. A jelikož ta nabídka byla dost lákavá, začala jsem okamžitě o ní uvažovat. Výběr se zúžil až na ostrov Fiji. Nejprve jsem si zjistila za kolik se dá pořídit ubytování, a hned na to jsem si udělala booking letenek.

Mému manželovi, který podniká mé cesty se mnou, jsem pouze oznámila, že letíme v květnu na Fiji, aniž bych mu oznámila, jak dlouhá to bude cesta, jak budeme ubytovaní atd. Jeho reakcí bylo pouze to, nechť mu laskavě na mapě ukáži, kde se daná destinace nachází, aby alespoň znal polohu. Tím to pro něho skončilo, neboť ví, že do mých plánů nemá cenu zasahovat.

 

Cesta tam: 17.5.2008

Již doma jsme se stačili před odletem pohádat, protože jsem říkala, že chci být na letišti alespoň 2,5 hodiny předem kvůli místu v letadle, balení bagáže, posledního cigárka. Ale můj drahý manžílek, jménem Richard, začal běsnit a co tam bude takovou dobu dělat, a ať nešílím. Nakonec jsme na letiště dorazili 2 hodiny před odletem.

Po příjezdu zjišťuji, že check-in je otevřený 4 hodiny před odletem a my jsme pomalu mezi posledními. U balení zavazadel stála fronta asi 100 Rusáků, takže to bylo bez šance. A my letěli pouze s taškami, nijak nezabezpečenými, tak jsem si tak v duchu říkala, kolik nám tam toho zbude a v duchu jsem doufala, že alespoň plavky a nějaká věc na převlečení.

Pochopitelně místo u nouzového východu dávno obsazené, takže na nás zbyla 4. Ale tentokrát to bylo super, protože jsme tam seděli sami. Ríša s nemocnými zádami celou dobu seděl na jedné sedačce a já se pěkně na trojce prospala až do Soulu. To byl teda hodný, že mi to umožnil.

Jídlo si zásadně dáváme každý jiné, abychom si ho mohly případně vyměnit, různě zkombinovat….Ovšem tentokrát to nemělo chybu. On měl beef a já nějaké tradiční korejské bimbimbam nebo jak se jmenovalo. Rýže byla dobrá, to co bylo v misce bylo nedefinovatelné. Po otevření polévky nastal v letadle šílený puch - nějaká mořská voda s řasami. Fuj tajbl. Ale prý je to hrozně zdravé, ale na to já jim kašlu. Maso je maso.

Po 10 hodinách jsme přistáli v Soulu. Letiště dost velké, ale po 5 hodinách čekání na další spoj ho máme pěkně zmáklé. Takže hned jsme měnili 20 USD a šli do KFC na moje oblíbené stripsy, křidýlka…a jelikož tam měli net, tak jsem si šla brouzdat, aby mi to nějak uteklo. S kouřením to bylo horší. Jako v Bangkoku, tak také tady mají takové kukaně, že stačí, když tam vejdete, nadechnete se a můžete zase jít. Takže jsem to vychytali, a vždy jak odpadlo větší množství lidí, tak jsme tam zapluli. Pak jsme našli v jednom z prstenců letiště kuřárnu, kde nikdo nebyl a tam jsem debužírovali. Také jsme tam potkali kluky z Čech, kteří se vraceli z Japonska. Byli plní dojmů, že to ještě nevstřebali a ať se nebojíme a jedeme. Nemůžeme se tam prý ztratit, všude jsou nápomocní, metro dokonale funguje, je tam turistická policie, která se věnuje takovým individuálům jako jsme my, takže tě nasměruje, odvede a usadí do vlaku, koupí jízdenky….Prý něco neskutečného. Takže mě utvrdili v tom, že tuto cestu podnikneme. Tedy podle ceny letenek.

Po dlouhém čekání jsme se dočkali letadla na Fiji a po dalších 10 hodinách, které byly božím utrpením ( letadlo letělo asi 800 km/hod., neutíkalo to, probudila jsem se a ona uběhla teprve ½ hodina…), jsme přistáli v našem vytouženém cílovém místě - Nadi. Ještě, že jsem měla udělaný booking hotelu, protože chtěli název ubytování…, ale vše bylo OK. Batohy, tašky po vyzvednutí jdou znova přes RTG, Korejci je museli všichni otevřít, ale my exoti jsme jako jediní mohli jít bez prohlídky.

Jak jsme vyšli, nevím, jestli jsme vypadali nějak jinak než ostatní, ale hned se k nám vrhla z cestovky, dostali jsme korále a vouchery na výlety. Pak nám hned ukázala na kluka, který s ní ale neměl nic společného, že to je náš odvoz. Tam tamy tam dokonale fungují. Takže já si dala cígo, Ríša šel směnit peníze a už jsme si to hasili na místo ubytování. Vybrala jsem Nadi jako základnu, a udělala jsem dobře. Byli jsme nejen kousek od letiště, což je důležité, že se nehandrkuješ třeba další hodinu dvě , ale také kousek od centra města, přístavu, ale přitom na takovém klidném místě s výhledem na moře.

 

Ubytování:

Po příjezdu jsme dostali zamluvený pokoj s výhledem na moře, ale nesmělo se podívat dolů do vedlejší zahrady na ten bordel, ale jelikož nejsme nároční, tak nám to nevadilo, a další dny nám daly za pravdu. A na to, že to byl hostel pro baťůžkáře, tak to bylo pěkné. Třeba v Bangkoku jsme spali 2 noci na žíněnkách, bez oken, s ještěrkama nad hlavou, vedle tebe atd. To bylo něco pro Ríšu. Nejenom, že tam nemohl dýchat, ale ještě tohle. Myslela jsem, že mě zabije, ale přežil to. Ale to je jenom malá odbočka.

Na pokoji byl samovar teda varná konvice, rozpustné kávy, cukry, lednička, hrnečky, klimo…Takže co víc si přát. A hlavně - žádná havěť.

 

Počasí:

V den příjezdu a další den šílená vlhkost, teplo, takže jsem si říkala, že jako vloni v Emirátech, tak i letos se nedočkáme suchého oblečení a všechno bude muset být v igelitech, aby to bylo jakž takž suché.

No ovšem, pak se ráz počasí změnil. Zmizela vlhkost, zmizelo celodenní teplo. Tedy pro mě pomalu každé ráno bylo na mikinu, pak od těch 9 - 14 hodin pralo slunce, pak se zatáhlo a začal foukat chladnější vítr. Večery byly někdy horké, někdy zima. Moře u jednoho ostrůvku teplé, u druhého to byla lednička.

 

Klimatizace:

Všudypřítomná, i proto jsem měla neustále na sobě mikinu - v buse,na lodi, v shopech, prostě všude.

A stejnak jsem nastydla, Ríša 5 hodin před odletem dostal horečku a tak strašnou zimnici, že jsem myslela, že neodletíme. Takže jsem sešla dolů do recepce, tam ani noha, pouze nějaký človíček z NZ, ale ten nás zachránil. Na rozdíl od nás byl vybaven lékarničkou, takže nám dal prášky, které R. opravdu zabraly. Tím pro mě vyplynulo ponaučení - vozit s sebou kromě Ibalginu a Imodia ( na průjem) další sbírku léků. No, chybama se člověk učí.

 

Jídlo:

Na hostelu byly snídaně. Každý den stejná, ale byla v ceně. Toast, marmeláda, margarín, káva. Jinak jídlo stálo tak kolem 15-20 FUD ( 1 USD = 1,42 FUD), steak od těch 28 FUD. Takže dost drahé. Asi 3x jsme byli na večeři, jinak jsme měli obědy placené v rámci výletů na ostrovy a toho bylo hafa. Večer v přístavu jsme si koupili už jenom pečivo, šunku, slaninu, vodu, lupínky…a to nám stačilo. A důvod. Vždycky jsme se vrátili urvaní jak zemědělci, že už jsi neměla nejenom hlad, ale ani myšlenky na jídlo, pouze na to, jak se vysprchuješ a padneš do postele.

 

Domorodci:

Velice milí, příjemní , nápomocní lidé. Fakt, to jsem zažila ani v Asii. Nekuřáci, ale ne proto, že je to trend nesoucí se z Ameriky, ale prostě to mají v sobě. Ale cigára tam normálně prodávají, nijak divně se na Tebe nedívají, prostě to berou normálně.

Ovšem co mě překvapilo bylo to, že domorodců je tam asi 45%, 40% jsou to fidžijští Indové a zbytek různí přistěhovalci. A jsou mezi nima třenice. Domorodci vlastní půdu a Indové obchod. Indiáni ( jinak jim neřeknu) se chtěli dostat i do Parlamentu, aby měli většinu a Fidžijce zlikvidovali, ale naštěstí se jim to nepodařilo a já tomu fandím. Tím, že jsou tam Indiáni, tak to tam také podle toho vypadá. Už vím, že nikdy nepojedu do Indie a neuvidím Tádž Mahal. Ale k tomu se dostanu.

Domorodci - chlapi jsou hrozně pěkní. Vysocí, černovlasí, vypěstované tělo. Fakt, lahůdka. Ženský tak nějak normál. A nejroztomilejší jsou děti s velkýma kukadlama a krásným úsměvem.

Jinak tam chodí dost bosi, občas vidíš někoho v žabkách. Ale do školy a do práce chodí obutí. A chlapi mají místo kalhot omotané takové sukně, a hrozně jim to v tom sluší. Ne všichni, hlavně mladší ročník.

 

Školství na Fiji

Oficiálním vyučovacím jazykem je angličtina. Povinná školní docházka je šest let. Na Fidži nemají na ZŠ jednotlivé předměty. Učivo je rozděleno do skupin: sociální studia, technické vědy, přírodní nauka a umění. Každý den přísluší jedné až dvěma skupinám.

Existují zde dva základní typy škol: indické a smíšené. Z hlediska financování pak školy městské, oblastní a soukromé (především střední školy). Vzdělávací systém na Fidži se skládá z osmiletých základních škol, tří až sedmiletých středních škol, kolejí a University jižního Pacifiku společné pro všechny ostrovní státy celé oblasti.

Pro vstup na střední školu je třeba absolvovat vstupní zkoušku. Střední škola může být ukončena po třech letech tzv. "formem tři", až po sedmi letech "formem sedm". Školy jiného typu než gymnázia se všeobecným vzděláním vlastně teprve vznikají.

Aby se člověk mohl stát učitelem, musí absolvovat "form šest" a dva roky univerzitního vzdělání, nebo dvouletý trénink na pedagogické koleji, z nichž nejkvalitnější jsou katolické.

Učitelé na základní škole neučí svůj předmět či skupinu předmětů, ale pouze celý ročník. Se třídou však nepostupují od prvního do osmého ročníku, ale zůstávají stále ve stejném. Jak žáci postupují z ročníku do ročníku, postupují od učitele k učiteli. V praxi to vypadá tak, že učitel učí například stále pouze pátý ročník.

Děti musí, po britském vzoru, nosit do školy uniformu a také vlastní oběd. Žádné kapacity pro počet dětí ve třídě nejsou ustanoveny, takže ve třídě může být klidně i osmdesát dětí. Školy jsou sice vybaveny poměrně chudě, ale vzdělání je na poměrně vysoké úrovni.

NÁPOJ KAVA-KAVA

Kava-kava jsou vlastně kořeny mladé rostliny pepřovníku a název drogy je odvozen z polynéského slova "awa". Awa-awa znamená "velmi hořký" nebo "velmi ostrý", protože droga i nápoj z ní připravený, mají hořkou chuť. Pod názvem awa-awa je droga známa na Havajských ostrovech. Název kava-kava, který je používán i v Evropě, pochází zřejmě z Tonga. Na ostrovech Fidži je droga a zejména nápoj z ní připravený nazýván "yangona" nebo "yagona".

V minulosti bylo pití nápoje kava-kava vždy spojováno s rituálními obřady a podléhalo řadě přísných pravidel, která se předávaly z generace na generaci a staly se součástí kulturního dědictví Fidžijců. Přefiltrovaný nápoj se dodnes při obřadech připravuje ve speciálních dřevěných nádobách a rozlévá se do pohárků, vyrobených ze skořápek kokosové palmy.

Je to ale pěkný humus. Po 1.pohárku se mi zamotala hlava a po dalším bych měla delirium tremens. Ríša tomu říkal, že máchají ponožky, protože to by jste museli vidět. Lavor, do toho nalijí vodu, pak tam dají ten pepřovník v takovém bílém plátěném pytlíku, chvíli to žmoulají a nakonec ta voda vypadá jako bahno a to piješ.

 

NÁVŠTĚVA VESNICE

Dříve než vystoupíme z lodi, musíme počkat až pro nás někoho pošlou, kdo nás dovede k náčelníkovi. Poté nás vítá bubnování….Po prohlídce vesnice nás domorodci, typičtí Melanésané, zavádějí do velkého společenského domu, kde se konají všechny obřady a shromáždění. Zde se koná obřad pití kavy. Tento typický obřadní nápoj se podává ještě při slavnostech Meke. V podstatě jde o rozemletý kořen pepřovníku s mírně narkotickými účinky, který se rozmíchává s vodou ve velké dřevěné nádobě na nožičkách, zvané Tanoa.

Když je kava připravena, podává jí chlapec, syn náčelníka, ve skořápce z kokosového ořechu. Všichni pijí z jedné nádobky, také ta je důležitá součást obřadu, stejně jako díkuvzdání bohů zatleskáním po vypití nápoje. Obřad je to velmi důležitý, protože po jeho absolvování jsou hosté tabu, pod ochranou náčelníka a na jejich počest je připravena malá hostina na rohožích na podlaze domu. Po obřadu následuje jídlo. Po něm ženy rozprostřou po podlaze rohože s nádherně tištěnými tapy a vyloží na ně drobné rukodělné výrobky, které nabízejí hostům ke koupi. Sluší se, aby si každý vybral a koupil pár levných a hezkých suvenýrů, aby tak dal vydělat vesnici, kterou navštívil. My jsme přispěli do pokladničky vybavení školy. Ale jinak všechny tyto peníze jdou do společné pokladny domorodců.

Po té si sedáme podél stěn, protože přicházejí ženy v krojích, ozdobené na krku a na zápěstích věnci z listů a sedají si do řady. Nastává taneční slavnost MEKE, při které se tančí vsedě, a hlavní část tance se předvádí pohyby rukou a horní částí těla. Přitom ženy zpívají a rytmicky tleskají za doprovodu kytary, bubnu z dřevěných bubínků a bambusových tyček. Zpívají o hrdinských činech náčelníků, lásce, lovu a práci.

 

AUTOBUSY

Nejlevnějším dopravním prostředkem na ostrově jsou autobusy. Nepotřebují klimatizaci, protože většina z nich nemá skla v oknech pro dobré větrání. Je to ovšem nevýhoda při tropických lijácích, ale v tom případě se spustí plachty srolované zvenku nad okénky. Ale zase nevíš, kde máš vystoupit, protože nic nevidíš.

 

Pobyt

Hned po ubytování Ríša padnul na postel, a usnul. Venku lilo, co dělat. Sešla jsem do recepce, zjistila, v kolik mi jede bus do centra, kolik stojí, kolik stojí taxi, a vyrazila. Měla jsem štěstí, že jsem nemusela dlouho čekat. Po výstupu ve městě na mě čekal ten šok. Představovala jsem si, že to bude něco jako Havaj. Ale ouha. Špína, tržnice jako v Africe, obchody jako v Indii, no hrozné. Na to jsem tedy nebyla vůbec připravená. Ale zvykneš si. Takže jsem tam nakoupila hned nějaké suvenýry, protože jsem věděla, že tam se už nedostaneme. Ale počasí vše změnilo.

Další den opět pršelo a my měli jet na 1.ostrov. Bylo mi jedno, jestli přijdeme o peníze, ale prostě bylo jasné, že nejedeme. Ale …Od vedlejšího hostelu k nám přišla z cestovky, ptala se, jestli to chceme úplně zrušit nebo přehodit na jiné datum. Tak jsem jí řekla, že to chceme přehodit a bylo zařízeno. Na čestné slovo, takže pak jsme se modlili, zda to skutečně platí a ono to platilo. Tak tomu říkám služby. A to jsme neměli v ruce žádný papír, že se to změnilo.

No a co tedy budeme tento den dělat. Takže opět cesta do města. Ještě, že to takhle dopadlo, protože jsem si zapomněla v Praze nabíječku do databanky, a to byl průser. Kam s fotkami. Takže jsem si jí musela koupit za 45 FUD. A to ještě, že tam byl krám s tímhle zbožím. Fakt, klika. Tam jsou pouze shopy se souvenirs, jídlem, hadrami indickými a foťáky. Nic jiného. Třeba všude mají satelity jako kola od vozu, NTB, ale na obchody s tímhle zbožím nenarazíte.

Po prohlídce města, kdy já už jsem věděla co mě čeká, Richard to měl před sebou, a byl také v šoku, jsme se vraceli zpět taxíkem. A to jsme se oba modlili, abychom dojeli. Náprava v háji, takže to jelo z jedné strany silnice na druhou, bez oken, humus v autě….To se musí zažít.

Od dalšího dne se vyčasilo a začaly naše túry po ostrovech. Bylo to jako za komunismu, když se vstávalo do ČKD. Jelikož jsme se za celou dobu časově neaklimatizovali, tak jsme vstávali ve 4,5, v 7,15 jsme stáli již před hostelem, kde nás naložil bus a jelo se do přístavu. Tam jsme předložili u přepážky voucher, dostali na ruku pásky se jménem ostrova a vždy měli hodinu čas. Takže jsem tam každý den oblítla 5 obchodů, koupila si kafe, Ríša vždy skončil v sámošce, protože on je pouze přes to jídlo. Pak jsme se nalodili a jeli. Již v Praze mě musel osvítit duch svatý, že jsem vybrala ostrovy Mamacus. Ty byly nejblíže, přesto např. na ostrov Malolo se jelo 2,5 hodin ( odjezd z přístavu v 9 hodin), a zpět jsi jela jako 1., takže jsi na ostrově moc dlouho nepobyla. Nejbližší ostrov byl ½ hodiny, a z toho tě vyzvedávaly jako z poslední zastávky, takže jsi tam strávila celý den. Kdybych vybrala ostrovy Yasawas, které jsou nad nima, tak se ani nestačíme vrátit, tam byl nejbližší ostrov 4 hodiny cesty.

K ostrovům jste se dostali přestupem z lodi na malé lodičky kvůli ponoru. Poprvé jsme objeli všechny ostrovy, než jsme vystupovali my, takže jsme si udělali nějakou představu, a pak už to byla "nuda". Prostě domorodci. Už jsme věděli jaký bude následovat, kde vystoupit. Bylo to, jako když jedeš v metru.

Každý ostrov je jiný, malý, větší,pár lidiček. Jediný, který se nám zošklivil, byl Beachcomber, protože to tam měl v pronájmu bílý a nasadil ceny jako v Evropě. Tedy v rámci ostrovů byly všechny aktivity zdarma. Na tomto ostrově kromě citronové vody se muselo všechno platit. Lehátka, slunečníky, šnorchl…A už to nebylo ono. Ne kvůli placení, ale bohužel došla sem civilizace. Na ostatních to vypadalo tak, že se odjíždělo a na některém nezůstal žádný člověk, protože byl neobydlený, na některém zůstalo 5 lidiček, protože tam byl hostelýk.

Jinak jsme si tady připadali jako starci na chmelu. Je to ostrov baťůžkářů, zejména pro lidi z Aus a NZ.

Na výletě na ostrov R.Crusoe, jsme v buse museli říct, z jaké země jsme. Takže vše OK, než došla řada na nás. Coconut ( jak jsem s ním na fotce) hádal, že z Evropy, pak Německo a když jsme řekli, že Czech, tak začal tleskat a ostatní se museli přidat. Prý jsme 1.Češi, které potkal. Takže exoti.

Návraty byly kolem 7, a jak jsem psala, přijeli jsme vždycky tak urvaní, že jsme padli a druhý den vstávali na další šichtu. Jinak jsme tady tomu neřekli. A to bylo celých 14 dnů. Bylo to fakt hrozně náročné. 14 dnů krátká doba, chtělo to alespoň 3 neděle, měsíc.

Výlet do džungle byl také zajímavý - viděli jsme obyvatelstvo, jak žije, což byla katastrofa. A nejenom tam, ono i v Nadi to tak bylo. Z plechu stavení, veliký satelit, ženský praly prádlo v řece. Jo a v Nadi třeba u domů hrobky, na tom si pořádali piknik. No alespoň nemuseli nikam dojíždět na hřbitov. To má také svojí výhodu. Předky máš neustále na očích , a když by mě R. vždycky naštval, tak bych vyběhla k hrobce a řekla: maminko, ty to vidíš.

Když jdou děti do školy, tak na každé straně ulice stojí capart s dopr.značkou, která je asi tak 3x větší než on, zastaví provoz a ost.děti mohou přejít. Bylo to takové komické.

 

Návrat domů 30.5.2008:

Měli jsme letět v 9 hodin ráno, ovšem při našem štěstí před startem se nějakému Korejci udělalo blbě a oni řešili 2 hodiny, jestli poletí nebo ne. Takže 2 hodiny už jsme seděli. Let byl o 2 hodiny delší, protože jsi letěla proti větru, takže celkem 13 hodin. Mohu Ti říct, že jak jsme si plánovali prohlídku Soulu, tak nebylo nic. Měli jsme dost. A to jsem myslela, že zůstaneme do 2.dne na letišti. Jméno hotelu jsme měli znát až po odbavení na přepážce Korean Air. Ale do vstupní kartičky ho chtěli znát. Takže Korejec nás nechtěl pustit, já si sedla a začala děsně brečet. Únavou, vyčerpáním, tím, že mi bylo blbě. No katastrofa. Ale věc vzal do rukou flegmatický Ríša, vyzvedl nové kartičky, vyplnil a šli jsme k jiné přepážce. Tam seděla velmi příjemná Korejka a se vším nám pomohla.

Na hotel, který byl 5 minut od letiště jsme dorazili tedy grogy. Ovšem to byl luxus. Vstoupili jste, ono se všechno rozsvítilo, zaplo, vyplo, fén, konvice, TV….A šlo se na večeři. To byl také luxus. Jako tradičně, každý jiné jídlo. Takže Richard kuřecí řízek s přílohou ve sladké omáčce. Přede mne postavili polévku s dubovým listím. Pak 4 mističky, přičemž v jedné se to hýbal, v ten okamžik jsem si vzpomněla na Troškovu trilogii slunce, seno, a bylo po jídle.

Ale snídaně, tak to bylo něco. Takže jsme se vysloveně přejedli, šli si prohlédnout okolí, byla to civilizace - silnice, obchody, čistota…Prostě nádhera. A přesunuli se na letiště, abych si koupila nějaké suvenýry. A takhle sedíme venku na cigáru a Ríša najednou tak suše konstatuje. Hele, tamhle je Jarek, s ním chodím na pivo. A nic. A já mu říkám, tak na něho zavolej. A proč? On si nás všimne, nebo se sejdeme v Praze. Flegmouš. Ale všimnul si nás, byl tam na nějaké konferenci a říkal, že měli na prohlídku 1 den, ale že to stojí za to.

Let do Prahy trval dalších 10 hodin, ale kpt.byl pěkné prase. V životě jsem netrpěla na uši, ale tady jsem si užila své. Ríšovi prasknul bubínek, mě hrozně bolelo ucho, a začala jsem blbě slyšet.Po příletu jsme se léčili asi měsíc a také nám týden trvala aklimatizace.